728b.gif

Povídka – Profesor

02.02.08 19:40 | Kultura | autor: MichMach (profil) | Čteno: 1677x |
Nic mocUjde toPrůměrDobréVýborné (Žádná hodnocení)

ProfesorŘinčící zvonek ukončil poslední páteční hodinu profesora Ruta. Jeho studenti v mžiku opustili budovu školy, těšíce se na užívání odpoledního volna. Statný, leč místy již prošedivělý kantor se za nimi díval z okna. Za chvíli se otočil směrem ke dveřím, napřímil se a vyrazil vstříc prázdným dnům. Na zdejším ústavu již vyučoval skoro pětadvacet let. A tíha času se již na něm značně projevovala. Dříve se taktéž nemohl dočkat víkendů, dnů klidu a ticha. Ale nejpozději v neděli večer se zas uspokojoval představou, že v pondělí vyrazí do tříd mezi své žáky. Jak stárnul, tak se limit znovu nabytí těšícnosti krátil. Představa příchodu do prázdného bytu ho ubíjela. Ale dnes to bylo jiné. Každý první pátek v měsíci se scházel se svým dlouholetým přítelem v jedné útulné hospůdce na partii šachu…

Po opuštění školy se chodíval naobědvat do nedaleké jídelny. V jídle si nevybíral, nehledě se svým učitelským platem si nemohl moc vyskakovat. Usadil se vedle party dělníků vychutnávajících si obědovou pauzu. Profesor rád poslouchal a prožíval cizí životy jiných sociálních vrstev společnosti. Líbil se mu pocit, že jim rozumí, přestože se od jeho žebříčku hodnot odlišovali. K jídlu si dal dršťkovou polévku a guláš. Kdyby by se nacházel ve stejné situaci před 20 lety, zajisté by jídlo zapíjel vychlazenou dvanáctkou. Nyní však, přísný abstinent, nedal dopustit na osvěžující minerálku. Však si také díky tomu u svých studentů i kolegů vysloužil přezdívku Sodovka. Snad ho ani nejapné označení nepohoršovalo. Jeden z dělníků si dost zvučně říhnul a jiný zas jedl tak vehementně, že omáčkou pocintal stolek. Ruta se pohoršeně podíval a v duchu své přísedící označil za burany. Po dojezení hlavního chodu se odebral ke tramvajové zastávce.

Slunce svítilo a on si v hlavě vstřebával taktiku na dnešní večerní hru. Tu mu přistál pohled na třech vysokých hromádkách knih stojících vedle popelnic. Nezaváhal ani vteřinu, a ač správná tramvaj přijížděla k nástupišti, s kroky plných očekávání se přiblížil ke knihám. Chvíli si četl názvy z horních obálek, a až poté se odvážil nakouknout i do spodních řad. V mládí skoro vůbec nečetl. Až kolem dvacítky nahradil sledování televizních pořadů četbou a nemohl pochopit, proč se podobně nezachovali i ostatní vrstevníci. Nakonec v hromádkách nic zajímavé nenašel, ale všiml si, že z pod víka popelnice vyčnívá seschlá kytice růží. Jeden rudý květ uložil do vnitřní kapsy kabátu. Díky pěknému počasí se rozhodl, že namísto jízdy tramvají půjde pěšky. Šel navštívit hřbitov, kde spočívala jeho matka.

Nikdy hřbitovy neměl v lásce, ale jak se tak krátil seznam známých osob, tak mu tohle místo zbylo jako jedno z posledních, kde se považoval za vítaného. U plotu jednoho z obytných bloků předem natrhal pár větviček zlatého deště, které posléze položil na žuloví náhrobek. Několik minut stál nad ním a vzpomínal, jak matka vyvařovala guláš a starala se. Ještě než opustil hřbitovní areál, pozastavoval se pravidelně nad jiným hrobem, jeho oči se nejdříve blýskaly až nenávistným nábojem, ale pak se projevil pohled smířlivější a úzkosti. Před odchodem zde zanechal seschlý květ růže. Zdejší zastavení ho ničilo, ale nešlo jinak.

Konečně opustil černou mosaznou bránu a zamířil do místního parku, kde obdivoval renesanční sochy. U každé by jistě zvládnul dát obsahový i věcný popis. Posadil se na lavičku a kochal se krásou, a zvláště se radoval ze zužitkování vědomostí, které dokázal zúročit jenom na tomto místě, nepočítaje školu. Rozčílení mu neuniklo, jen když jiný návštěvník zacláněl jeho výhled. V parku trávil hodně času.

V mžiku slunce vystřídal déšť. A ani setmění nenechalo na sebe dlouho čekat. Profesoru nezbývalo nic jiného než se uchýlit pod nedalekou vyčnívající střížku blízko autobusové zastávky. Naskočil do svého přijíždějícího autobusu, který měl trasu i přes místo srazové hospody. Při jízdě se Ruta krčil mezi lidmi zavěšen za madlo. Míst na sezení se pro velký zájem nedostávalo. Vždyť začínal páteční večer. Prvotní mrzutost chytře vyřešil poznatkem, že je stále schopen za jízdy stát, aniž by mu to činilo problém.

Konečně dopravní prostředek zastavil na cílové stanici. Profesor z vozidla hbitě seskočil jako první, páč byl již na výstup připraven od předminulé zastávky. Dále si razil cestu skrz tmavou ulici vedoucí strmě vzhůru do kopce. Nedaleko na rohu vedlejšího chodníku zahlédl, jak siluety několika výrostků kopou do nějakého člověka. Podobné incidenty nikdy neměl rád, teoreticky dobře věděl, co by měl udělat, ale hru na hrdinu, jak si tyto okamžiky sám pojmenovával, odmítal. Šel dál přes rozlité kaluže vody na hrbolaté cestě. Výraz se naplnil úsměvem, když spatřit světelný poutač šachové putiky.

Ruta vešel, odložil si plstěný kabát a klobouk. Usedl za hráčský stůl a vytáhl z kapsy obleku dýmku, aby vydýchal namáhavou chůzi. Bylo paradoxem, že ač se od klukovských let vyznačoval zarputilým odporem ke kouření, stal se v pětatřiceti vášnivým dýmkařem. Po zapálení si, už u něj stál číšník se skleničkou minerální vody a s šachovnicí. Profesorovi dělalo dobře, když někdo věděl, kdo je on, dávaje to najevo akademickým oslovováním a hraním na jeho ustálené zvyky. K plné spokojenosti už scházel jen přítel, který již nikdy nedorazil.

336b.gif

Líbil se ti tento článek? Ukaž ho i ostatním! Pro snadné přidání odkazu na Facebook, Linkuj.cz nebo Twitter klikni na jednu z ikonek výše a nech další, ať si článek také přečtou.

Zanechat odpověď