Děcka jsou v pohodě (The Kids Are All Right, 2010)
(Žádná hodnocení)
Znáte ten pocit, když dokoukáte film, od kterého jste raději vůbec nic nečekali (protože kdybyste něco čekat museli, měli byste spíš obavy než napjatě pozitivní vyhlídky) a ono to dopadlo až překvapivě dobře? Dominantní pak je hlavně ten pocit, že jste sebrali „odvahu“ a věnovali čas sledování něčeho, na co byste se jinak pravděpodobně vůbec nepodívali, a stálo to za to. Mimochodem – výběr je teď v kině opravdu tristní…
Nejpíš je potřeba předeslat, že daná filmová kategorie (drama/komedie) není mým obvyklým šálkem čaje, takže jsem dost pravděpodobně přehlédnul řadu žánrových klišé a jinde tisíckrát viděných scén – mohu jen neposkvrněně popsat, co jsem viděl ;-).
Nic (Annette Bening) a Jules (Julianne Moore) jsou lesbický pár – a tak dobře zahraný, že tomu okamžitě věříte. Jelikož chtěly obě mít děti, obrátily se na umělé oplodnění a anonymně darované sperma. Po úspěšném pokusu se Nic narodí dcera Joni (Mia Wasikovska). Když Joni dospěje, dostává možnost rozhodnout se, zda prostřednictvím kliniky kontaktovat svého biologického otce, sama však tuto možnost nechce využít. Přemluví ji k tomu její o tři roky mladší bratr Laser (Josh Hutcherson; jehož prozměnu měla Jules), neboť by neznámého chtěl potkat, ale musel by na příležitost sám čekat tři roky do osmnáctin. 
Pokračování »
Žádné komentáře
S remaky se roztrhl pytel. Nová generace tvůrců zběsile přetáčí starší filmy a nezáleží na tom, zda jsou dobré, špatné nebo průměrné. Najdou se ale také jedinci, kteří remakeují sami sebe, jako táta zombií George A. Romero. Ten v roce 1973 natočil původní The Crazies, aby letos z producentského křesla vypustil do světa jejich verzi pro nové milénium.
Má smysl představovat Martina Scorsese? Oscarový režisér, za nímž stojí práce například na Skryté identitě, Mafiánech, Zuřícím býkovi nebo Taxikáři, je bez debat jednou z předních postav novodobého filmu. Pro svůj aktuálně poslední režijní počin si vybral knihu Dennise Lehane s výše uvedeným názvem – Shutter Island, jež vyšla v roce 2003 a úspěšně se pohybovala v žebříčcích knižních bestsellerů.
V první řadě je nezbytně nutné říci, že tento příspěvek není klasickou recenzí. Objevuje se v něm celá řada spoilerů, které Vám mohou sledování Dokonalého úniku naprosto zkazit už před jeho začátkem. Pokud se tedy chystáte na film v budoucnu podívat, přečtěte další řádky ještě až k výstraze, dál ale už ni krok. Naopak pokud jste už snímek zhlédli, neváhejte se do mne opřít a pohaňte mou kritiku, zda tak uznáte za vhodné.
Snažit se čtenářům popsat 
Co uděláte, když ztratíte práci v obchodě s obuví? Zřejmě půjdete hledat nový džob, stejně jako by to udělala naprostá většina lidí. Naštěstí se dá zodpovědně tvrdit, že Rémi Gaillard není normální člověk. Po ztrátě svého místa si řekl, že se chce bavit. A jak řekl, tak dělá, a my máme možnost se bavit s ním. A je to jízda.
Hned v úvodu použiji už otřelou větu, která byla s Avatarem spojena již nesčetněkrát. A to proto, že je stoprocentně pravdivá a lépe se to asi ani vyjádřit nedá. Návrat krále.
V první řadě je třeba odchýlit jiným směrem rozněžněnou omladinu, která netrpělivě očekává druhý díl upíří limonády Stmívání:Nový měsíc. Žádné stmívání, nic není nové, jedná se jen a pouze o Měsíc.
Když jsem svému okolí sděloval, že jsem zhlédl titulní snímek, sto procent osob odvětilo, že o Vlně nikdy neslyšeli ani ň. Nejedná se přitom o žádnou z vykopávek z archivů, nýbrž o rok starý film. Jde ale hlavně o další důkaz toho, že jiná než hollywoodská či česká braková produkce je u nás širokospolečensky neznámá.